Ulice kolem Akropolis voněly pivem, kouřem z cigaret a něčím, co se dalo popsat jen jako očekávání. Tenhle večer se nechystal být obyčejný — čekal nás rituál.
🕕 Dveře se otevřely v 18:00, přesně podle plakátu, a už od první minuty se zdálo, že každý, kdo přišel, má v duši samurajský kodex: čest ⚔️, oddanost 🛡️, síla 💥.
(Časy a line-up akce potvrzeny u pořadatele.)
obscure.cz
Před bojem – atmosféra a čekání ⚔️🔥
Když se světla v sále ztlumila a dav se začal sunout dovnitř, cítil jsem to v kloubech: ticho před bouří 🌩️.
Lidé kontrolovali batohy 🎒, utahovali popruhy, stahovali kapuce — rituál před bitvou. Všude kolem bundy s logy kapel, tetování 🖤, a tváře rozpálené očekáváním.
Fotografové už stáli u přední linie 📸 — stativy, zábrany, rozhodné pohledy. Občasné přetahování se o prostor.
Bariéra mezi pódiem a kotlem byla jako hranice dvou světů:
🖼️ fotografové a technika vs. 🔥 moshpit a chaos.
Half Me (18:30–19:00) – zapálení prachu 💣
První úder přišel rychle. Half Me nevstoupili — vběhli. Christopher Zühlke roztrhl první sloku, a publikum, stále ještě trochu napůl u výčepu, se náhle probudilo do plné bitvy. Kytaristi Julius Jansen a Christopher Hesse hřměli riffy, které tě přiměly klesnout hlouběji do břišní oblasti; basa Tobias Max Sajons to držela jako kotevní lano, a Maximilian Eisersdorff za bicími dělal z amplionů kanóny. Své jméno si Half Me vybudovali na kombinaci melodie a šoku — skladby jako Ex Negativo, Wraith, Blacklight nebo Trauma Culture (které skupina vydávala v posledních letech) jsou kvalitní výbušniny, a tohle byl ten typ rozjezdové salvy, která zahřála kotel na plné obrátky.
Fanoušci v první řadě skákali, třásli se a mávali rukama; uprostřed se začaly tvořit první menší kruhy — test, kdo vydrží déle. Half Me nám nasypali do žil adrenalin jako by to byl elixír a zmizeli dřív, než stihly vychladnout první návaly.
Deez Nuts (19:20–20:00) – špinavý, upřímný hardcore 🤘💀
Deez Nuts přišli jako průvodci do pekla, s JJ Petersem v čele — člověk, co nehraje na politování ani na noblesu, on promlouvá přímo do hrudi. Na setlistu měli novinky z posledního alba Saudade — zejména ICU a Kill This Shit, které se staly okamžitými chorály mezi lidmi. Album Saudade vyšlo koncem října/listopadu 2025 a právě z něj bylo v Praze slyšet několik zásadních skladeb.
Deez Nuts kombinují punkovou syrovost s melodickými momenty a refrény, které si publikum bleskurychle osvojí. Když přišel refrén ICU, znělo to jako modlitba — ale špinavá, upřímná a bez omluvy. A pak Kill This Shit — tam už nebyl nikdo, kdo by jen stál: moshpit se otevřel, člověk po člověku se vrátil k elementárním instinktům — tahle hudba je terapie pro ty, co nesedí v křesle. Line-up kapely je na albu uvedený a v Praze je slyšet jejich syrovou sílu.
Během jejich setu si fotografové u bariéry dávali pozor — několikrát jsem viděl, jak zabránili fanouškům ve skoku do davu: skok byl odmítnut, protože by mohl poškodit někoho v první řadě, anebo narušit práci. V tu chvíli to vypadalo, že bariéra není nepřítel, ale záchranný kruh — díky ní zůstával chaos kontrolovatelný a přesto divoký.
Rise Of The Northstar (20:30–22:00) – samurajské korunování noci 🥷🏻🔥
A pak to přišlo — okamžik, na který jsme všichni čekali. Rise Of The Northstar nastoupili a s nimi přišla estetika, která celý večer přesáhla hudbu samotnou. Vithia předvedl frontmana-boha, Eva-B a Air One vládli kytarovým bitevním liniím, Yoru (basa) a Phantom (bicí) bili do rytmu, který zvučel jako kroky armády. Sestava kapely je veřejně známá a kapela přijela na evropské tour, které prezentuje nové i starší věci.
Set byl mixem hudebních úderů a vizuálních vjemů — od úvodních úderných intr až po starší hymn-like songy. Když začali hrát skladby jako Neo Paris, Showdown, Here Comes The Boom, One Love nebo Back 2 Basics, najednou to nebyla jen hudba — to byla komunikační válka: zpěvák házel svoje věty jako výzvy, kapela je podporovala obrovskými riffy, a dav odpovídal křikem. (Konkrétní skladby a jejich pořadí odpovídalo běžnému tour setlistu, část setlistu je dostupná na setlist.fm.)
Pocity z kotle – jak to opravdu bylo 🥵🖤
Chci ti popsat kotel tak, aby sis to představoval přesně: stojíš v první třetině davu, jen pět centimetrů od druhého člověka — a přesto se cítíš svobodný. Vzduch je horký, sál se zdá být menší, než byl, a přitom se zdá, že se do něj vejde tisíc emocí. Zde jsou momenty, které si pamatuju, jako by je někdo vyryl do kostí:
- Puls podlahy – když ROTNS spustili několik tvrdých taktů, podlaha vibrovala do rytmu, cítil jsem to pod nohama jako malé zemětřesení.
- Vlny tlaku – moshpit nekončil na jednom místě, šířil se jako vlna po moři, jednou tě vzal, jednou pustil. Byl to plynulý, skoro taneční chaos.
- Skoky a pád – lidi skákali do vzduchu, někdo spadl, hned ho zvedli, to byl ten kulturní kodex: upadneš – pomůžou ti vstát.
- Fotografové u bariéry – někteří se drželi pevně své práce.
- Životní momenty – vedle mě se dva neznámí obejmuli, protože skladba přinesla něco, co za normálních okolností neříkáme nahlas.
-
Vůně – kombinace, která se ti zaleje do krku a zůstane tam jako paměť.
Kotel není jen hluk. Kotel je komunita v nejčistší podobě. Můžeš tam vidět ten nejhorší chaos, ale i tu nejčistší péči. Když někdo zkolaboval, hned tam byli lidi, co mu podali ruku. Když někdo chtěl skákat do davu, fotografové a pořadatelé byli připraveni tomu zabránit – někdy s jemností, jindy přísností – ale vždy s cílem udržet rituál bezpečný. To, že někdo brání stage dive, neznamená potlačení energie — znamená to respekt k bezpečnosti, aby se ten uhánějící adrenalin nerozpadl v reálný průšvih.
Zvuk, světla, vizuál 🎧✨
Zvuk byl brutální, ale čitelný. Vithiaův hlas byl v mixu dominantní tak, jak má být – řev, který přitom neztrácel melodii. Kytary byly plné, basa pulsovala a bicí byly jako motor. Světla a projekce měnily barvy a tvary, občas to vypadalo, že japonské motivy z písní ožívají přímo na stěnách Akropole. Vizuál ROTNS – manga-inspirace, bosozoku prvky, tmavé masky a bundy – to bylo jako navštívit jiný svět. (Kapela na svém europe tour často používá tematické vizuály a sety podporující „Neo Paris“ estetiku.)
7) Co si odnáším — samurajská reflexe 🥷🏻🖤
- Síla spojená s komunitou – kotel není anarchie, je to dohoda.
- Hudba jako rituál – tři kapely, tři etapy, jedna cesta. Half Me tě nabudí, Deez Nuts tě očistí, Rise of the Northstar tě korunuje.
- Bezpečnost není nuda – fotografové a pořadatelé, kteří hlídali, kdo se smí vrhnout do davu, udělali víc než jen fotky, ochránili rituál.
- Paměť, která zůstane – ten tón v krku, ten pocit křičet a být slyšen, ta směs bolesti a blaha – to se nenahraje, to se zažije.
Epilog – výzva pro tebe, kdo to četl
Jestli jsi tam byl – víš. Jestli jsi nebyl – zkus příště. Přijď a nech se strhnout. Přijď s respektem. A až bude další show, přines s sebou trochu samurajské čestnosti: držíš, pomáháš, neubližuješ.
Jeden klik 👇= velká pomoc ❤️Objevte více od JK Blog
Přihlaste se k odběru a nechte si nejnovější příspěvky zasílat na váš e-mail.